Napsala sem další příběh, spíš takovou menší úvahu...

Vzpomínky... Hřejou u srdce... Uklidňující hudba, ty a tvoje vzpomínky. Jenom tak sedíš a v hlavě se ti promítá tisíc vzpomínek. Vzpomínáš, na krásný období, na tváři se ti vykouzlí úsměv a v oku pramení slza. Kdyby si je neměla, probouzela by ses prázdná. Kdyby si neměla vzpomínky, nebyla by si to ty. Vzpomínky jsou minulost, kterou nezměníš, neovlivníš, to co bylo, bylo a navždy bude. Nepokoušej se to změnit. Někdy tvé vzpomínky směřují k něčemu, co ti ublížilo, nesmutni... Stávají se součástí tebe, tvého života, života ostatních.
Někdy si říkáš, že vzpomínky sou jediný co máš, jediné, co ti zbylo, po tom všem. Hřejí tě u srdce.
Jedna po druhé. Vytahuješ vzpomínky ze srdce. Právě z tvého srdce. Kde jim je nejlépe. Jedině tam navždy přežívají, víš, že tam zůstanou a že je odtamtuď nevytratíš.
Vyzařují z tebe, nebojuj s tím. Každá vzpomínka je výjimečná, každá obsahuje něco jiného, ale všechny dávají dohromady obrovskou sílu, obrovskou část, obrovský celek, dávají tebe.
Podej mi ruku, zavzpomínáme si, provedu tě tvou minulostí. Tvůj vnitřní hlas ti napovídá. Procházíš bránou. Cukneš sebou. Cítíš záblesky, chvěješ se, přestaň, stačí ti to. Něco se ti nelíbí. Bolí to. Opakuješ si všechno co si zažila. Najednou přecházíš do fáze, kde ti je dobře. Kde tě už nic netíží, si spokojená.
Už vidíš ty chyby co si udělala ? Už víš proč se ti událo tolik špatného ? Zamysli se a nesváděj vše na ostatní. Pokračuješ cestou ve vzpomínkách. Najednou tě něco zahřeje u prsou. Je to slza. -konečně už dopadla. Připadá ti to jako věčnost, než sklouzla po tváři. Přitom je to pár sekund. Je to Ta slza, co ti pramenila na začátku příběhu.
Otevřeš oči - myslíš si že to byl sen, ta projížďka v minulosti. Polekáš se. Ano, ta holka si ty.
Vidíš samu sebe, jak sedí v křesle a vzpomíná. Začne ti docházet, že ty si ta minulost, kterou nezměníš. Budeš muset bloumat dál. Zůstáváš uvězněná v minulosti, ve vzpomínkách, ve fantazii.

:´-(... Ách jo