MĚSTO ANDĚLŮ
Jako děšťová kapka po kapce, i tak padají z temného nebe ozářeného měsícem slzy, osoby, která není ani smrtelná dívka, ani anděl. Tlukot jejího srdce pomalu utichá. Snášejí se nad ní desítky andělských tváří, kteří ji buď opovrhovali, nebo milovali pro její neobyčejnost, pro její lásku.
Její život byl plný utrpení. Nemohla se zařadit mezi normální lidi, ale nemohla ani patřit mezi anděly. Pro lidi byla jen pouhá šmouha na nebi, pro některé anděly, pouze hanba. To pro její vzhled. Místo sněhobílých křídel, co by jí měli zdobit lopatky, má křídla popelavě šedá. I vlasy jsou jiné než by měly být, nejsou to blonďaté lokny co pokrývají její pokožku hlavy, nýbrž jsou černé a po uši dlouhé. Kaštanově tmavé velké oči, jsou dalším důvodem, proč nemůže být přijata mezi modrooké anděly.
A tak se nocí plné slz, line zpráva, že (ne)andělská tvář beze jména, ukončila dobrovolně svůj krátký život plný bolesti. Andělé se snášejí nad jejím bezvládným tělem. Už jí nic nebolí, už ne.
Náhle andělé zdvihnou hlavu - první kapka deště jim přistála ve vlasech. První kapka po tak dlouhé době. První kapka na kterou tak dlouho všichni čekali. Tak déšť smývá všechnu špínu a hříchy, které se nahromadily až přespříliš, že někdo musel zaplatit svým životem. "Díky" její smrti, se konečně déšť vrátil do Města Andělů...